Lékárna Lužice

Být či nebýt?

Představme si, že kolem nás žijí lidé, kteří jsou navlas stejní, jako jsme my. Se všemi přednostmi, schopnostmi, ale i chybami a nedostatky. Nebylo by to k zbláznění? Přesto o to ať vědomě či nevědomě už po staletí usilujeme - náboženstvím, politikou i rozmanitými boji.

Na druhou stranu je to pochopitelné, neboť si s lidmi podobného založení či charakteristik lépe rozumíme a (domyšleno do důsledku) nám to šetří životní energii. Nemusíme se s nadměrným úsilím prosazovat či bránit, lépe se zapojujeme do společenské dělby práce i života jako celku.

Je tu však riziko, že po jisté době dospějeme ke strnulosti, jakou jsme zažili za předchozího režimu, k uzavřenosti, nedýchatelnosti, k "bezčasí".

Jak z toho ven?

Tak, jak se tomu moudře děje dnes:

Jako se třeba vrby mezi sebou násobně a zpětně kříží, vítejme zájem našich a naší kultuře blízkých slovanských příbuzných u nás pracovat i usazovat se.

Zároveň podporujme rozvoj našeho vlastního rodu bohatě strukturovaným a také vlastenecky zaměřeným školstvím (jemuž se, porůznu a nepatrnou měrou, snažím už po léta pomáhat i já), vhodnou sociální politikou a - mimo jiné - třeba i posilováním národního kapitálu, zvláště pak v oblasti energetiky a přírodních zdrojů(!).

9. února 2020