Lékárna Lužice

O jedničkářích

Všichni si vzpomínáme, my dospělí, jak jsme byli chváleni za každou dobrou známku a káráni za známku špatnou. Být jedničkář znamenalo být úspěšný žák, takový studentský šlechtic. Co však s těmi, kteří na samé biče nedosáhnou? Jsou snad méně hodnotní, jako žáci, jako lidé? Podívejme se na to blíže:

Známka je hodnocením, jak daný žák prospívá. V tomto předmětu a období, pololetí či školním roce, což se však může časem měnit. Jinými slovy známky motivují k podávání co nejvyššího možného výkonu v dané oblasti. Jsou předobrazem výplaty, odměny za práci. Znamená to ovšem také, že mám-li například trojku z krasopisu, když jsem měl předtím čtyřku, je to přece i tak skvělý výsledek, protože na dvojku či jedničku prostě schopnosti nemám. Známky jsou zde něco jako výsledek laboratorních testů u lékaře.V něčem lepší, v něčem horší - a většinou se s tím moc udělat nedá. Tak to prostě je.

Na stranu druhou známky ukazují, v čem žák nejlépe prospívá, "v čem je dobrý" - u budoucího nadaného konstruktéra není asi zase tak důležitá horší známka z češtiny či nevalný výsledek v dílnách u skvělého spisovatele, básníka, herce (a také naopak, protože společnost potřebuje i lidi manuálně zručné, ty, kteří dokáží "myslet rukama"). Zde například jedničkář nemusí (ale může!) tak docela uspět, protože jeho kruh je složen ze stejných výsečí, kdežto budoucí génius má pomyslný kruh složený třeba z osmdesáti procent ze své hlavní schopnosti a na ty ostatní mu zbývá žalostných dvacet. To jsou ty špatné známky. Měl by si je zlepšit, ano, v rámci možností, už kvůli všeobecnému rozhledu a různým návaznostem, ale pro společnost je mnohem důležitější ta jeho hlavní.

A do třetice, neprospívá-li žák v ničem, ač schopnosti na to má, je třeba pátrat v jeho sociálním prostředí, co mu bere chuť vítězit, být odměňován, milován. I od toho tu jsou školy a jejich učitelé, protože mohou svého žáka pomoci vřadit do společnosti, najít mu jeho místo ve společenské dělbě práce.