Lékárna Lužice

Prostředí, ze kterého vyšel život

Stalo se mi, že jsem před léty kontroloval naplnění septiku u našeho domu v Novém Městě pod Smrkem - a užasl jsem. Místo jedovaté břečky jsem tam uviděl nevhlednou pastovitou hmotu, kterou hojně prolézaly žížaly. Jak ale mohly v tak nezdravém prostředí přežít, ba dokonce je vyhledávat?

Stejnou otázku jsem si položil, když jsem se sám sebe ptal, jak mohou zvládat nástěnné buňky střevní sliznice stejně toxický obsah trávicí trubice. A proč by tento obsah nepřežily buňky například dýchacích cest?

Odpověď se nabízí sama: Protože výstelka střevní sliznice jakožto vývojově nejstarší část těla zůstává geneticky poplatna prapůvodním poměrům, které kdysi na Zemi vládly. Tj. prostředí amoniaku, metanu či řetezců glukózy a jiných cukrů (dnešní vláknina), které sloužily jako výživa prvním buněčným formám života. Prostředí, které lze označit jako den druhý ve vývoji života. A ten den první se od druhého zřejmě moc nelišil. Dílčím způsobem se tím potvrzuje také hypotéza koacervátů, se kterou přišel již před téměř sto lety pan profesor Oparin.

Poznámka:
Alexandr Ivanovič Oparin (rusky Алекса́ндр Ива́нович Опа́рин; 18. února(jul.)/ 2. března 1894(greg.) – 21. dubna 1980) byl ruský a sovětský biolog a biochemik, autor jedné z teorií vzniku života na Zemi procesem abiogeneze (chemické evoluce), tzv. hypotézy koacervátů.

13. ledna 2020