Lékárna Lužice

Z rodinného vyprávění

Za první světové války sloužil můj děda František Jaroš v rakousko-uherské armádě jako zdravotník (říkalo se "u sanity") a během těch těžkých let viděl nejen spoustu utrpení, ale zažil i některé neobvyklé příhody. O jednu z nich se teď s vámi podělím:

Poznávání na dálku (telegnose)

V době mezi válečnými operacemi se vojáci jednotky, ke které patřil můj děd, ubytovali ve velké místnosti. Mezi nimi byl i vojín, velmi sklíčený, protože už dlouho nedostal žádnou zprávu z domova. Tu mu jeden ze spolubojovníků řekl, že mu o jeho příbuzných podá zprávu. Všichni kolem se začali smát a dělali si z něho legraci. Dotyčný kolega toho nedbal, položil se na kavalec a vypadal, jako by usnul. Poté se zvedl a smutnému vojákovi řekl: "Tvoje manželka je na zahradě s dětmi a babička stojí ve dveřích." Opět se začaly ozývat vtipy, nicméně za čtrnáct dnů dostal smutný vojín od manželky dopis, ve kterém uváděla, jak žijí a také, že zažili zvláštní příhodu: "Seděla jsem na zahradě s dětmi, když tu babička vyšla na zápraží a řekla: Támhle u vrátek stojí nějaká bílá postava. Po jejích slovech ta postava zmizela."


Pohyb myslí, telekineze
aneb
Proč také nemám rád války.

(Telekineze je pojem označující vyvolání pohybu předmětu „silou myšlenky“. Wikipedie)

Stalo se na italské frontě za 1. světové války, kde můj děda František, jak už jsem tu před nedávnem psal, vykonával funkci zdravotníka. U jeho jednotky s ním sloužil též jeho švagr, bratr jeho manželky a mé babičky Anny. Ten dostal jednoho dne rozkaz jít ještě s několika vojáky na průzkum - do přední linie, "země nikoho", na kterou Italové, stejně jako Rakušané, měli zaměřena děla. Byl to rozkaz, rovnající se popravě. Můj prastrýc se s dědou rozloučil a šel rozkaz splnit.

Jakmile Italové zjistili pohyb v zemi nikoho, spustili bubnovou palbu a průzkumnou hlídku zasypali granáty. Děda si poznamenal přesný čas a den, kdy se tak stalo, aby mohl o smrti švagra napsat domů.

V té době se v domku mých prarodičů v Nosálovicích (dnes součást Vyškova) odehrála podivná věc. Přesně v den a čas, kdy prastrýc padl, se samy od sebe zastavily nástěnné hodiny a ze stěny spadl obraz. Přitom, jak říkala babička, "skoba byla dobrá".


Hranice lidských možností

Za první světové války sloužil můj děda František Jaroš u sanity, tedy u rakousko-uherské polní zdravotnické služby, a byl očitým svědkem této události:

Rakousko-uherský voják běžel podél vysoké zdi, když ho zaměřil nepřátelský kulometčík a začal po něm střílet. Vojákovi bylo jasné, že ke konci zdi nedoběhne, a tak, v té hrůze, se s plnou polní na zádech (vážila prý kolem 30 kg), vyšvihl a tu dvoumetrovou zeď přeskočil. Tím si zachránil život.


Lesní duch

V zimě, kdy nebyla práce na poli, se scházely ženy na tzv. přástkách. To se dralo peří, předl len, vlna a přitom vypravovaly různé příhody. Omladina, které bývala také přítomna, pak ani nedutala, zvláště když se vyprávění stočila na tajuplno. O jednu takovou příhodu se teď s vámi podělím - mám ji od otce, který ji jako dítě slyšel na vlastní uši:

Bývalo zvykem, že se v noci chodilo na raky. Se svítilnou, aby na ně bylo dobře vidět, nebo že je světlo přitahovalo. Raci se nasbírali do košů či pytlů a pak uvařili v horké vodě (z toho pochází přirovnání "je červený jako rak").

Podobně se kdesi na Vyškovsku vydali na raky dva muži k rybníku, který se nacházel uprostřed lesa. Brzy měli plný koš a jakmile se chtěli vydat na zpáteční cestu, zůstali stát, jako když do nich udeří: Před sebou viděli stát několik metrů vysokého lesního ducha, jenž se na ně mlčky shora díval.

Muži se vyděsili, zahodili, co měli v rukách, a prchali nejkratší cestou z lesa ven. Přízrak, aniž udělal krok, byl stále za nimi. Bez dechu doběhli do vesnice a teprve pak zjistili, že je duch už nepronásleduje - zůstal stát na kraji lesa a hrozil jim. Muži pochopili, že jeho moc k nim už nesahá, a to jim dodalo odvahy. Začali se mu pošklebovat, pitvořit se a různě posmívat, když tu cosi zasvištělo vzduchem a vedle nich dopadl velký balvan. Ten prý tam leží dodnes.


Styk se záhrobím

Bylo to ještě za první republiky: Moje teta Milada, učitelka, tehdy působila v Ježkovicích na Vyškovsku, kde se hodně duchařilo. A nejen tam - spiritisté se v kraji scházeli zvláště za 1. světové války, aby se dozvěděli, jestli jejich manžel, bratr, strýc ještě žijí nebo už jsou v říši mrtvých. Ale o tom až někdy příště. Nyní zpátky k Ježkovicím:

Teta tam jako učitelka požívala velké důvěry a obliby a tak, když se náhodně zúčastnila jedné takové velké seance, vyzvali ji, aby se přes médium spojila s některým ze svých zemřelých známých či příbuzných. Teta zprvu nechtěla, ale nakonec ji přemluvili a ona si přála vyvolat svoji velkou kamarádku z dětství. Než se médium připravilo, odvolali tetu do školy a otázku místo ní položil jeden z přítomných. A protože zesnulé tykal, ta se ohradila slovy: "Proč mně tykáte, když mě neznáte?"


Kabát

Jak už jsem tu před časem psal, zvláště v době první světové války se po vesnicích na Vyškovsku (a nepochybně i jinde) duchařilo. Ženy chtěly zjistit, jestli jejich muži dosud žijí nebo zda jsou v říši mrtvých.

Stejně tak se dotazovala jedna žena, která přes úřední zprávu, že manžel padl, tomu nechtěla uvěřit. A médium jí řeklo, že v říši mrtvých není. Kdo měl tedy pravdu - úřad nebo duchaři?

Odpověď přišla až po válce. Vojáci se začali vracet domů a mezi navrátilci byl i její manžel. Když rozebírali, jak se mohlo stát, že jej prohlásili za mrtvého, vysvětlení bylo prosté - v boji přišel o část kabátu a s ní i o doklady, které měl v kapse. Polní služba, která sbírala mrtvé, je pak předala spolu s ostatními doklady padlých na velitelství k vyřízení.


Bílá paní

Stalo se před léty na Vyškovsku (snad říkal otec, že v Nosálovicích, nevím přesně): Tři děvčata vila na jaře věnce u vody a povídala si. Tu jedna z nich od věnečku vzhlédla a ukázala na vodu, kde se vznášel bílý opar. "Podívejte, támhle jde nějaká bílá paní!" Kamarádky se podívaly tím směrem, avšak žádnou postavu neviděly. Všechny se ale ulekly, rychle vstaly a utíkaly k domovu, zatímco bílá paní je po vodě následovala. Až k vesnickému mostku. Děvčata jej přeběhla a za chvíli byla doma. Když vypravovala, co se jim přihodilo, chlapi vzali, co měli po ruce a běželi k vodě, aby si to se strašidlem vyřídili. Ale kde nic, tu nic.

Nato se nechala jedna žena slyšet, že je v kraji pověst, že kdo uvidí bílou paní, do tří dnů zemře. A skutečně - dívka, která ji jako jediná viděla, za tři dny skonala.

(Poznámka: Pověst jsem použil ve své knize Vítr na věčnost o knížeti Lužických Srbů Miliduchovi.)


Vzkaz

Můj otec měl kromě jiných sourozenců i sestru Miladu. Bydlela v Bruntále, kde pracovala jako zdravotní sestra. Když ke stáru vážně onemocněla, zjevila se otci ve snu moje babička, oděná celá v černém, a vztáhla k němu rozevřenou dlaň. Za pět dní teta Milada skonala.

Když mi to táta vyprávěl, řekl jsem mu, že ta babiččina ruka mohla znamenat i to, že po odchodu její dcery zbyde ještě pět jejích dětí - táta, strýcové František a Rajmund a tety Olga a Antonie.


17. listopad 1939

O tom, jak 17. či spíše 16. listopad probíhal v Brně na Kounicových kolejích, vím od svého strýce Rajmunda, který tam studoval na lékařské fakultě:

"Byl jsem na pokoji, když tu do dveří vstoupil nějaký Němec a hned mě začal vyslýchat. Řekl jsem mu, že jsem pouhý student, a protože jsem s ním mluvil jeho řečí, natolik ho to uspokojilo, že mi jen nařídil, abych tam na něho počkal. Poté pokračoval v prohlídce kolejí. Já toho okamžitě využil a skryl se na záchodě. Když se Němec po čase vrátil, uslyšel jsem řev, kde že je ten Čech. Na záchod se ho však podívat nenapadlo (nebo neměl na hledání čas). Jakmile zatýkání skončilo, utekl jsem ke své tetě, sestře mého otce, jež v Brně bydlela, a potom odejel domů. Tak jsem si pravděpodobně zachránil život.

(Strýc dokončil studium lékařství až po osvobození v roce 1945, kdy byly vysoké školy znovu otevřeny.)


Rána

(z mých vlastních vzpomínek)

Když jsem před téměř třiceti lety seděl při nějaké práci, hlavou se mi honily černé myšlenky. Už ani nevím, co jsem tenkrát dělal, ale živě si vybavuji, jak jsem si říkal: "Snad abych už na světě nebyl." V té chvíli jsem dostal takovou ránu, jako bych si sáhl na živý vodič elektrického proudu. Hned jsem se v duchu omlouval za hříšné myšlenky a od té doby vím, že tento nejvyšší Boží dar nesmím nikdy zpochybňovat.

(Mám za to, že mě tenkrát takto napomenula otcova maminka, moje babička Anna.)


Zlý hajný

Přihodilo se kdysi v Babicích u Prahy:

(z vyprávění mé matky)

Jako lesní správce tam začal pracovat hajný, který byl do Babic přeložen z Babic na Moravě. Svoji službu vykonával opravdu svědomitě, až horlivě. Aby potrestal lesní pych, zapálil babce na zádech suché klestí, co si nesla z lesa, nebo dívku, která sbírala lesní plody, přinutil svléci si šaty a uvázal jí je na vrcholek břízy. Ta se pak musela celý den skrývat a domů jít až v noci.

Hajný byl vysoký, dvoumetrový chlap, který se proto nikoho nebál. Ani tehdy, když se mu den předtím zdálo, že se koupe celý v krvi.

Manželka ho zrazovala, aby do lesa nechodil, že se mu něco stane, ale hajný na ni nedal a šel jako obvykle za prací. Cestou narazil na dva manžele, stařečky, jak sekali na panském trávu. Zle se na ně obořil, když tu mu manželé podrazili nohy a dosekali ho srpy. Pak se šli udat na policii a cestou křičeli: Tak jsme vás zbavili toho tyrana!

Hajný ještě nějakou dobu žil, našel ho tam nějaký člověk, který mu nosil vodu ze studánky, ale nakonec vykrvácel a zemřel.


Klepání

Tuto příhodu mi kdysi vyprávěl pan Emanuel Lutonský, přítel z mládí:

Měl starou babičku (na kterou si pamatuji) původem odněkud ze Slovenska, a ta bydlela s rodinou svého syna. Když zemřela, slyšel její syn po několik nocí za sebou klepání. Pouze on, nikdo jiný. Ač chlap v letech, tak jej to děsilo, že si šel nakonec lehnout do postele ke své manželce. Poté klepání ustalo.


Zelení hájové

Byla to zamilovaná píseň mého děda Karla Laciny, legionáře a kapelníka, který ovládal hru na několik hudebních nástrojů. Po válce odmítl nabízenou trafiku a místo ní si vyžádal právo provozovat kapelu. Z jejích výdělků pak nemusel odvádět daně.

I když pocházel z Tehovce u Mukařova (Praha - východ), kořeny jeho rodu sahají na Táborsko.


Stalo se v roce 1915:

Na počátku první světové války nebylo pořádně co k jídlu. Většina potravin šla na frontu a pro obyčejné lidi toho moc nezbylo. A k tomu vše na příděl. Moje prababička Anna Navrátilová, rozená Soukenková, čekala tehdy celou noc, až přivezou mouku, a protože, co mohla, dala svým dětem, byla oslabená, vyčerpaná. Stání nevydržela, k ránu omdlela a nedlouho nato zemřela. Hrob má v Kostelci nad Černými Lesy.

Nelehkou starost o rodinu převzala její, teprve osmnáctiletá nejstarší dcera, moje babička Anna, později provdaná Lacinová. Aby získala alespoň nějaké potraviny, vydávala se pěšky na dlouhé poutě, dokonce až do jižních Čech. Peníze měla, ale nebylo co za ně nakoupit. V tamních statcích se však s ní často ani nebavili a tak, jak s úsměvem vyprávěla, v jedné usedlosti jim za trest naházela boty do rybníka.


Vizitace

Také za Rakousko-Uherska se braly děti do pěstounské péče. Mohly je ovšem brát jen rodiny, kterým bylo vystaveno vysvědčení o zachovalosti. To vydával zpravidla místní farář (že jsou k takové péči způsobilé). Farář poté chodil na tzv. vizitace, zda je vše v pořádku. To jen na vysvětlenou.

Dnešní příběh se opět týká mé prababičky Anny Navrátilové. Doma vařila pro rodinu oběd a děti na ni v žertu klepaly, jako že jde někdo na návštěvu. Prababička vždy opáčila: "Jestli není posr...j, může jít dál." (V kraji nebyl jednoduchý život a to se odráželo i na mluvě.) Když takto odpověděla i na poslední klepání, otevřely se dveře a v nich samotný pan farář. Prababička se hned omlouvala a celou věc vysvětlovala, ale pan farář se jenom smál a nic si z toho nedělal.

Poznámka:
Rodina mých předků Navrátilových bydlela v Žernovce, na východ od Říčan u Prahy.


Převtělování

Mimorádně oblíbeným členem naší širší rodiny byl strýc Olda (mladší bratr mojí matky). Styky jsme udržovali i jeho rodinou - řadu let u nás trávila prázdniny jeho tchyně se svým vnoučkem, jeho synem Jirkou.

Strýc Olda byl původní profesí elektrikář, ale také velmi zdatný organizátor - dokonce tak zdatný, že jej vyslali jako vedoucího do Indie, kde se podílel spolu s dalšími odborníky z Československa na stavbě cukrovaru.

Když se po několika letech vrátil, vyprávěl nám různé příhody, které tam zažil. V paměti mi ukvěla tato:

"Byl jsem pozván do rodiny místního hodnostáře, a protože nás při jídle obtěžoval všudypřítomný hmyz, chytil jsem jednu dotěrnou mouchu a zabil ji. Uvolněná nálada, která u stolu do té doby panovala, se najednou ocitla na bodu mrazu. Ptal jsem se hostitele, co se stalo a on mi vyčítavě řekl: ´Co když ta moucha byla naše babička ...!´

Pochopil jsem, že jsem se provinil proti jejich náboženství, a tak, abych je uklidnil, jsem vyjádřil přesvědčení, že jejich babička by se jistě nepřevtělila do nějaké obyčejné mouchy, ale například do krávy (krávy jsou v Indii posvátnými zvířaty). Rodina to přijala a všechno bylo zase jako předtím."

Strýc také vyprávěl, že prý tamním kravám náramně chutnalo Rudé právo a také, že Indům, které najímal na práci, nikdy nesměl dát peníze předem, protože jinak by z práce okamžitě utekli.


O své prababičce Anně Navrátilová, rozené Soukenkové z Žernovky nedaleko Říčan (matky mé babičky Anny Lacinové), jsem se už dříve zmiňoval. Dnes se krátce vrátím k její pěstounské péči.

Jak jsem psal, za Rakouska rodiny, aby mohly přijímat do pěstounské péče děti; musely mít potvrzení o zachovalosti, jež vystavoval místní farář. Tak se stalo, že moje prababička vzala do péče syna jakési herečky, co ho měla se Židem. Dítě prospívalo na těle i duchu, občas ho matka přijela navštívit a přitom dovezla různé pamlsky jak pro syna, tak pro ostatní děti. Ty svůj příděl raz dva snědly, ale syn herečky ne. Držel je v rukách za zády, chodil kolem domu a přitom si prozpěvoval: Abrbrrrrr, abrbrrrrr. Prababička to komentovala slovy: "Á, Žiďáček se modlí". Děti, jakmile zjistily, že schovanec své bonbóny dosud nesnědl, chodily za ním a loudily. Ten se nakonec dopálil a sladkosti po nich hodil se slovy: "Zblafni si to, zkrkni si to!"

Tak to šlo po léta, až přišel čas, kdy si herečka pro svého syna přijela. Nastala srdceryvná scéna. Svěřenec se držel mé prababičky, živou mocí se od ní nechtěl nechat odtrhnout a na herečku křičel: "Vy nejste moje maminka, tohle je moje maminka!" Jak to dopadlo, je jasné. Smutný příběh.


Santa Lucia

Když se můj děda Karel Lacina dostal za 1. světové války do italského zajetí, byl spolu s ostatními rakousko-uherskými vojáky umístěn v táboře na Sicílii. Tam mj. založil kapelu a když se vrátil domů (jako legionář), přivezl s sebou i několik nádherných písní. Tehdy se je naučila i jeho švagrová, moje prateta Krsková (u které jsem je slyšel), jež uměla tak nádherně zpívat, že jí chtěli v Praze zdarma zpěvu vyučit Tehdy tomu zabránila její matka, moje prababička Navrátilová, která nabídku odmítla s tím, že by ji tam zkazili.

A jedna z těch písní byla právě Santa Lucia.

Poznámka:
Od bratrance vím, jak k tomu zajetí došlo. Den předtím, kdy se schylovalo k italské ofenzívě, byl velitel jejich jednotky neobvykle mírný a laskavý. Když Italové spustili bubnovou palbu, nezůstal v rakouských pozicích kámen na kameni. Padla většina vojáků včetně velitele a děd, podle jeho slov, byl zarytý v zemi, v ruce tiskl křečovitě křížek a modlil se, aby tu spoušť přežil.


Nouzka
(z vyprávění mého otce)

Osada Nouzka je součástí Nosálovic a dnes už také Vyškova. Podle názvu lze lehce dovodit, že tam žili nemajetní lidé. Dokonce tak nemajetní, že neměli (za 1. republiky) na boty pro své děti. Jak mi táta říkal, on a jeho vrstevníci chodili přes léto bosky také, ale na zimu se obouvali. Děti z Nouzky však to štěstí neměli. Jak dále vyprávěl, ve třídě měli odtamtud dva spolužáky a ti, protože výuka byla povinná, museli do školy chodit i v zimě. Pan učitel, jinak tvrdý chlap. když viděl jejich mrazem ztuhlé, zarudlé nohy, byl natolik jat soucitem, že je nechával sedět u kamen, aby rozmrzli.

Ano, i tak se u nás, a nejen u nás, dříve žilo.


Sníh

Moje máma pochází z Babic, což je obec nedaleko Říčan (okres Praha-východ). Mám od ní celý sešit popsaný vzpomínkami, které jí předala její matka, moje babička, i jejími vlastními. Mimo jiné i tuto:

Za 1. republiky byla v Babicích nouze o práci a tak, pokud se nepracovalo u sedláků, chodilo se do blízkých lomů (v té době se stavěla Praha). Práce to byla těžká, kamení se rozbíjelo kladivem, a to po celý rok. Tlouct štěrk, jak se tehdy říkalo, chodily i ženy.

Jednu zimu však napadlo tolik sněhu, že se do skály nemohlo. Navíc byly celé Babice a okolí odříznuté od světa. Nebylo kde nakoupit jídlo a lidé by pomřeli hladem, nebýt štěstí v neštěstí - sedlákovi ze sousedství si v tom sněhu zlomili nohy koně, a tak rodina mojí matky spolu s dalšími nejkritičtější dobu přežíla. Třebas na konině.


Strýc Rajmund

Je to už hodně let, co tento skvělý člověk, olomoucký lékař, odešel na věčnost. O zatýkání v Kounicových kolejích, kterému jen o vlásek unikl, jsem tu již psal. Vysokou školu dokončil po osvobození. Ovládal několik světových jazyků, na Hradisku (Olomouc) založil fyzioterapeutické oddělení. Při jednom setkání zavzpomínal, jak za první republiky jezdil s oddílem kopané po Evropě.

Jen dvě věci ho hnětly, jednak to, že jej (jako soukromého lékaře!) odvedli do armády na základě paragrafu tuším 39, protože režim neměl dost vojenských lékařů, a co mu ještě víc kazilo radost ze života, bylo, že, jakožto pravicově založený člověk, který nikdy nevstoupil do komunistické strany, slavil svoje narozeniny 25. února.


Vyškovský cukrovar

Můj děda František Jaroš dělal ve vyškovském cukrovaru za 1. republiky strojního zámečníka a vedoucího pracovníka. Táta vyprávěl, že spolu někam šli a potkali člověka, který se ucházel o zaměstnání. Děda mu přislíbil, že se u továrníka (baron Skutezký) přimluví a muž poté dal mému tátovi potajmu pětikorunu. Děda, jakmile to zjistil, tátovi nařídil, ať mu ty peníze okamžitě vrátí.


Střelby

V době, kdy táta sloužil u Pohraniční stráže (v hodnosti kapitána), byl povinný pravidelný výcvik ve střelbě. Táta střelby jeden čas pro zaneprázdnění odkládal, až za ním přišel nadřízený a nařídil mu, aby všeho nechal a šel svoji úlohu odstřílet. Rozkazy se plní a tak táta v jeho doprovodu šel na střelnici, vzal pistoli a ráz na ráz, v krátké době, vystřílel do terče celý zásobník. Velitele to natolik rozčílilo, ten laxní přístup, že tátovi řekl: "Soudruhu kapitáne, jestliže jste úlohu nenastřílel, nechám Vás ty náboje zaplatit!"

Šli tedy k terči a velitel ztratil řeč. Kromě dvou devítek a jedné sedmičky byla uprostřed terče jen velká roztřepená díra.


Těžké skladatelské počátky

Když jsem byl ve věku tak třináct - čtrnáct let, učil jsem se u skvělého hudebníka pana Šimka ve hře na klarinet. No, šlo mi to ztuha, brněly mě horní zuby a bolely svaly kolem úst. A než jsem se naučil pořádně vyluzovat zvuky, byl to samý "husar". Rozléhalo se to i mimo náš dům. Moje kamarádka, sousedka (přes ulici) a spolužačka Blanka se po létech vyjádřila v tom smyslu, že to bylo "příšerné". Naši se z útrpnosti raději nevyjadřovali.

Ale čeho je moc, toho je příliš. Když jsem se rodině pochlubil jednou ze svých prvních písní (slova viz níže), ukázal se jako nejslabší článek rodiny táta, který v reakci na ni dotčeně řekl: To je ti u nás doma opravdu tak zle? Nechápal, že je to jen umělecká invence.

Jo, jo, skladatelské počátky, ty bývají těžké...

Slova:
Jako nohy by mě samy nesly
ze země hladu, žalosti a bídy
Já jdu dál za lepším výdělkem
v dálné hory se brát
jít za zlatem
A zemi brát ten žlutý měkký kov
kolik z ostrých hochů za něj zaplatilo život