Lékárna Lužice

O /mém/ smyslu života

Řekněme si to zcela upřímně - kdo z nás si tuto otázku aspoň jednou nepoložil. Odpovědi zřejmě vyzněly pokaždé trochu jinak. Pro jednoho to budou peníze, pro druhého vítězství komunismu, pro onoho tělesné požitky či království Boží a pro dalšího třeba sbírka známek.

Nemyslím si, že bych se od obecného průměru odlišoval. Zároveň nemohu říci, že bych se s tím spokojil. Nejprve, zcela v duchu "skupinového" myšlení, jsem pátral po smyslu života nikoli svého, ale celého lidstva. Prostudoval jsem stohy dostupné literatury, až jsem v jedné publikaci zavadil o zajímavý vývod. Autor - tuším pan Vaněk - dospěl k závěru, že "smysl života je život sám," jinými slovy, že mu není potřeba podsouvat nějaký jiný (neživotní či nadživotní) smysl.

Na chvíli mě to vyvedlo z míry - pociťoval jsem to jako pomyslné rozražení okenic. Poté se vloudila pochybnost: Jestliže smysl života je život sám, pak mu nemohu přisuzovat žádnou pevnou strukturu, protože všechno, co je životem, by vlastně bylo v životě dovoleno! V určitých směrech neradno domyslet. A pokud by život byl jen způsobem existence věcí, jak autor dále tvrdil, pak by život byl jaksi samoúčelný, takové živé perpetuum mobile. To odporuje běžné zkušenosti - stejně jako padá kámen shora dolů, tak i život se podřizuje vnějším i vnitřním zákonitostem. Navíc vládne jakousi kladnou dynamikou; vyvíjí se navzdory všudypřítomnému zániku ke složitějším a dokonalejším formám. Má v sobě pozitivní řád, který jeden pociťuje jako pud sebezáchovy, touhu po nesmrtelnosti nebo třeba technickou novinku. Tady jsem narazil na základní, zdánlivě neřešitelnou otázku: Zahyne lidstvo spolu s vesmírem nebo roste k věčnému životu? A jakou úlohu v tom hraji já, obyčejný člověk?

Srovnám-li se s už zmíněným kamenem, docházím k závěru, že to, co máme společné, je původní stvoření /pomíjím chemické složení, fyzikální vlastnosti, specifickou formu paměti, schopnost interakce atd./. V tom Velkém třesku se však záhy, vlastně hned od počátku objevily dvě cesty - neúspěšná, to je pomalé chladnutí, destrukce až konečné zborcení všeho hmotného /tedy i hmotně biologického/ a Hegelova "cesta ducha", která se z hrubohmotného spirálovitě vymaňuje, zpětně jej zušlechťuje a přitom na vyšší úrovni opakuje. Je to cesta k duchovní všudypřítomnosti, nikdy nekončící, prostupující nekonečně vzhůru. Je to cesta tvůrce, protože v pravém smyslu slova živé je tvůrčí.

Podobně tomu rozumí Teilhard de Chardin: Překročením prahu bioreflexe člověkem /a nejen jím!/ se lidské cesty začínají sbíhat na způsob poledníků k pólu - bodu Omega. Pokud použiji vlastní analogii, představují lidské životy úseky cest, jež šplhají z různých stran na vrchol kopce. Čím výše se nacházejí, tím těsněji se tisknou k sobě - prostě proto, že na žádném vrcholu nikdy není dost místa. Pojem "vrchol" chápu dvojjedině - jednak duchovně, ale také hmotně /energie nebo prostě potrava a věci s ní související/, které jsou neoddělitelné jako dvě strany mince.

Teilhardova představa konečného - předělového bodu Omega mě natolik zaujala, že se u ní ještě chvilku zdržím:

S narůstající lidskou populací a souběžným ubýváním přírodních zdrojů se stále více prosazuje tzv. noosféra, jejímž prostřednictvím měníme naši přírodu na přírodu lidskou. Pro důkazy se nemusí chodit daleko - bionika, plasty, počítače, lékařství. Civilizační změny nás a naše prostředí natolik prostupují, že nám prakticky znemožňují vrátit se k původnímu způsobu života, ze kterého jsme vyšli. Stáváme se závislými na své biologické skupině, tedy lidstvu jako celku a jeho lidském životním prostředí. Čím jsme dokonalejší, tím méně jsme schopni samostatné existence.

Co z toho pro mě vyplynulo?

Dvě východiska - buďto se lidské životy rozpustí ve společném duchu, v "masovém myšlení" /což se neosvědčilo/ nebo se naše identity posílí a na místo politických /protože ekonomických/ zástupců dosadíme její vyšší /protože energetický/ stupeň vědu a - už kvůli strukturovanosti - nějakou filosofii jako výklad světa. Tak jako Teilhard jsem přesvědčen, že takový výklad musí nést metafyzické, transcendentní prvky. Rámec, jenž není člověku prakticky dosažitelný a nebude jej moci k sobě strhnout.

A co choulostivý, potajmu hýčkaný, bolavý úděl jednotlivce? Jak se vypořádá s rostoucí závislostí na celku? Zde se mi rýsuje cesta jediná - bionizace všeho bytí, jeho provázanost s celkem stále efektivnějšími biologickými a technickými prostředky či pojítky. Hlavní rovinou duchovní, která tyto interakce vymezuje a jež dosud není ničím jiným než zušlechtěnou, sublimovanou honbou za potravou /energií/, bude výzkum, jak lidské a hmotné zdroje co nejúčinněji využít.

Shrnuto - smysl života chápu jako neustále se prohlubující humanizaci, která sice staví na nedotknutelnosti lidské existence, ale zároveň ji popírá tím, že ji kvantitativně a kvalitativně proměňuje. Samotnou humanizací rozumím nepřetržité zjemňování psychosomatických interakcí vší biohmoty s jejím vnitřním a vnějším světem. V čele této biohmoty stojí člověk, který je zároveň nejrozvinutějším objektem a subjektem celého procesu. Jako východisko se pak nabízí bod Omega, jímž se člověk patrně vymaní ze své biologické determinovanosti tak jako těsto přetéká díži. Aby pro něj byl tento cíl dosažitelný, musí se duchovně proměnit, a to tak, že smysl jeho osobního života bude stále více odrážet a vyjadřovat potřeby skupiny, podobně jako se chová buňka ve tkáni. Vrstva kolektivního v osobním poroste o to rychleji, oč rozvinutější kolektivní bude. Nejvyšší, protože nutnou lidskou hodnotou se stane práce jedince ve prospěch celku podle vnitřně zprostředkovaných vnějších pohnutek. Cílem, rámcem, nástrojem a obsahem tohoto smyslu života pak bude sice od počátku imanentní, však nová v tom, že vědomě využívaná životní podstata - Bůh.

1.září 2003