Lékárna Lužice

O titulech

Čas od času proběhne sdělovadly zpráva, že si některý z politiků přisvojuje vzdělání nebo akademický titul, který mu nepřísluší. Běžný občan si řekne: "Ty nahoře mají starosti, kdyby šli raděj něco pořádného dělat." Asi bych smýšlel stejně, kdybych otázku kdy a zda užívat titul /či jiná zdvořilá oslovení/ nemusel ve svém životě mnohokrát zvažovat. A to nejsem žádný vašnosta. Zkusme si to trochu rozebrat.

Naše společnost se dělí v podstatě na dva tábory. Na ty, kteří:

  1. si titulů cení
  2. tituly nepoužívají.

Ve prospěch první skupiny hovoří to, že vzdělání, příp. společenské postavení je duchovní hodnota, tedy něco bytostně lidského a jeho získání nebylo pro většinu z nás snadnou záležitostí. Člověk prochází odříkáním, které nemá daleko k utrpení, zvláště, když se nedaří. Konec ale stojí za to - promoce či uvedení do funkce, slavnostní nálada, diplom - prostě okamžiky, které se vrývají do duše na celý život. Z obyčejného člověka se najednou stává Někdo. Společnost uznává jeho schopnosti a svěřuje mu do péče větší díl svých vztahů než ostatním lidem, které má lidsky i mravně vést. S významnějším postavením se pojí nejen vyšší odpovědnost /a s tím spojená větší společenská kontrola/, ale též práva, respekt a hmotné zajištění.
K zastáncům takového postoje patří především pracující inteligence a úředníci, z pohlaví pak více muži.

Druhá skupina bude namítat, že tituly jsou jakýmsi přežitkem feudalismu, obdobou šlechtických přídomků, které společnost nezdravě rozdělují na lepší a horší. Navíc se to ledaskde ve světe nenosí - koukněte na toho či onoho, co všechno dokázal a říká si jenom pan. Kdo má schopnosti či noblesu, ten se nemusí schovávat za tituly.
K představitelům druhé skupiny patří zpravidla umělci, moderátoři, politici, úspěšní podnikatelé, vynikající vědci, ale také část lidí s nízkým vzděláním, z pohlaví pak více ženy.

Pokud někdo odmítá druhým /příp.i sobě/ jejich ocenění, většinou to znamená, že:

  1. je mu líto, že sám takové ocenění nemá,
  2. je sice má, ale společnost se na to neohlíží nebo to dokonce postihuje,
  3. při jeho užívání selhal,
  4. je mu na překážku při dosažení jiného či dalšího cíle,
  5. má pocit nadřazenosti,
  6. chrání se před podezřením ze slabosti,
  7. bojí se, že ho bude někdo ovládat k jeho neprospěchu.

Snad kromě bodu 4 je u všech patrný nedostatek kladného citu či lásky, ať vně nebo uvnitř jedince.

Hodnosti jsou dvojího druhu - akademické, kde se cení odbornost / Prof., Doc., Dr., Ing., Mgr., Bc. a další/ a společenské, u nichž se hodnotí význam jejich práce ve prospěch společenských vztahů /prezident, ministr, předseda, učitel, Mistr, mistr, štajgr, starosta, přednosta, rada asistent, farář aj./. Sem bych zařadil i oslovení mladá paní, vážený pane či milý příteli.
Tituly se uplatňují hlavně v úředním styku nebo odborných kruzích; v uměleckém a obchodním světě, v politice či soukromí se pak zpravidla nepoužívají.

Sám se řadím do prvního tábora. V návaznosti na výše uvedené se domnívám, že cílem našeho snažení je vždy nějaká konkrétní duchovní hodnota - chci být uznávaným odborníkem, umělcem, potažmo bohatý, tj. chci být více milován. K lásce nepochybně patří i úcta, v našem případě vyjádřená zmíněným titulem či zdůrazněním společenského postavení. Je to i projev zdravého sebevědomí. A nejde jen o osobní prospěch, "zviditelněním" se také dává příklad ostatním, aby takový vzor následovali, aby se snažili a byli stejně "lepší", úspěšní - tedy milováni. Tím se naplňuje jeho výchovná funkce.

Na druhé straně musíme respektovat právo lidí, kteří si to nemyslí:

*

Technicky vzato, setkám-li se s nějakým člověkem, měl bych se nejdříve seznámit s jeho společenskými kvalitami a ty vhodně uznat. Zdvořilost, jak se říká, začíná oslovením. Pokud si protějšek titulování nepřeje, respektujme to, na druhé straně by však neměl toto právo upírat jiným. My bychom se ho naopak zase měli zeptat, jak oslovení upřednostňuje. A to pak důsledně používat.

25. února 2005