Lékárna Lužice

Darwinova černá skříňka

Nedávno jsem dočetl pozoruhodnou knihu "Darwinova černá skříňka", kterou napsal Dr. M. J. Behe, americký biolog /Dr.Michael J. Behe, Darwinova černá skříňka, nakladatelství Návrat domů, 2001/. Kniha pojednává o tom, že složité biologické systémy jako je krevní srážlivost, obranyschopnost čili imunita nebo stavba a funkce bičíku, jenž u některých bakterií funguje dokonce jako lodní šroub, nemůžeme na molekulární úrovni vysvětlit "darwinovsky", tj. že se vyvinuly z jednodušších soustav do složitějších skrze náhodné změny. Autor to dokazuje tím, že žádná jejich část nesmí chybět, jinak systém přestane fungovat. Dr. Behe navrhuje jako vysvětlení "zásah inteligentního činitele" / neboli "teorie účelného uspořádání podle záměru inteligentního činitele"/ tj. Stvořitele, který vše sestrojil jako my vyrábíme třeba elektromotor. Tento závěr je o to pozoruhodnější, že nám na vyšších úrovních "vývoj" neboli předpoklad společného předka přímo bije do očí: jsme si podobni s lidoopy, pampeliška stejně jako heřmánek patří do čeledi složnokvětých a hřib, muchomůrka či smrž jsou houby. Má to být snad návrat k představě Linného "Toto sunt species, quod ab initio creavit Infinitium Ens" /Tolik je druhů, kolik jich na počátku stvořila Nekonečná Bytost/? V této souvislosti jsem si vzpomněl na dobu svých studií, kdy se odmítal jako nevědecký závěr pana Lamarcka, jež tvrdil, že k vývoji či upevnění znaku dochází především v těch tkáních či orgánech, které jsou životem nejvíce cvičeny nebo namáhány.

Dr. Behe je natolik poctivý, že ve své knize, třebaže s nimi polemizuje, uvádí také odlišné představy, ať evolucionistů nebo kreacionismů, které v podstatě pokrývají všechny myslitelné možnosti, jakými svět mohl dospět do dnešní podoby. Přitom jde často o kapacity světových jmen včetně A. Einsteina. Jak z toho ven?

Jakkoli jsem věřící, řadím se mezi evolucionisty. A jako takový se i já ptám po společném předku, což v praxi znamená najít princip, který je stavebním kamenem, bytostnou součástí každé formy hmoty.

Analýzou stavby živých organismů se dospělo k poznání, že je ve svých základech podivuhodně jednotná a prostá a že se skládá podobně jako anorganická hmota z atomů. Nedaří-li se nejlepším mozkům vyřešit otázku vývoje na této úrovni, zkusme jít ještě níže, do subatomární oblasti. Nalezneme protony, elektrony, neutrony, případně pozitrony. Není vyloučeno, že podstata biologických dějů se odehrává právě zde.1) Jděme však ještě dál - až k okamžiku Velkého Třesku. Ačkoli se to zdá s ohledem na směr mého pátrání podružné, právě sem míří rozklad jakékoli formy hmoty na její prvotní části.2) Zastavme se ve fázi přeměny energie na první hmotné částice. Došlo k němu ve chvíli, kdy energie "odtlačila" svůj protipól, imanentně v Třesku obsažený, na hranici vzniku hmoty. Prvotní hmotné částice tak vytvořily terč, do kterého se zanořovaly další nově vznikající hmotné projektily.3) Vznik rozhraní, tj. informace, je pro celé stvoření klíčový moment. S mimořádně rychle narůstající slojí hmoty vzrůstá i množství a kvalita její informace. Díky neustálému přílivu energie však struktura hmoty zůstává dlouho "éterická". Do viditelné podoby se změní až dostatečným zesílením hmotného pólu. - vnikají první mlhoviny, mléčné dráhy, sluneční soustavy či atomy a jejich sloučeniny. A to vše podle počtu pravděpodobnosti.4) Z výše uvedeného plyne první důležitý závěr: Vznik hmoty s veškerými jejími formami včetně života a jeho vývojových změn je zákonitý, nutný, lidským životem chápaný jako "osudový".

Přeměna energie v hmotu má přitom dialektickou povahu. Dr. Behe uvádí na jednom místě názor svého kolegy, který vidí v biologických dějích jednotu či rovnováhu jangu a jinu.5) To přesně odpovídá teorii rozhraní. Původně stejnorodý obsah stvoření se polarizuje, přičemž zpočátku je v převaze vnější jang. Později se rovnovážný stav posouvá směrem k jinu, kdy se jang kondenzuje do své jinové vnitřní podstaty, přičemž sám jako takový slábne. S jinem však zůstává spojen "pupeční šňůrou", neboť je jeho vnitřní podstatou, je jeho tvůrcem. Díky informačnímu nárustu /množství rozhraní/ dokáže jin /hmota/ účinněji využívat snižující se příliv jangu /energie/. Rozhraní se stávají stále patrnější, až nakonec vedou /s ohledem na naše téma/ k oddělení neorganického a organického světa jako celku.6) Původně jednoduše uspořádaná hmota se začíná rozčleňovat do složitějších, jemnějších jinových struktur v návaznosti na aktuální sílu jangu.7)

Jakkoli se poměry ve vesmíru od doby Velkého Třesku změnily, princip jeho výstavby zůstává pořád stejný. Tlak energie na hmotu a její přeměna v hmotu probíhá podle téhož pradávného schématu a udržuje tak vesmír v chodu. Výstavba se děje pořád, a to na obtížně zachytitelných, subatomárních strukturách, z kterých se však skládá celý svět. Vyvíjí se zevnitř, ne zvnějšku, podobně jako se rozpíná nafukovaný balónek. Tak se vytvářela dr. Behem obšírně rozebíraná krevní srážlivost či imunita, proto stačí často jen nepatrná změna v biomolekule, aby začala vykazovat biologicky odchylné či dokonce opačné účinky /budící ovšem protireakci/. To vše je zákonité a nutné k udržení stávající rovnováhy mezi jangem a jinem.8) Jinými slovy - rozhraní jsou přenášena z mikroměřítka přes v prostoru ohraničené identity až po např. hranice mezi státy, nebeská tělesa či galaxie.

Pokud výše uvedené platí, je představa o nás jako pánech světa přinejmenším nepřesná. Jsme sice na vrcholu vývoje, ale zároveň jím naplňujeme prvopočáteční Stvořitelův plán. Zdánlivé chyby systému jsou vyvolány a vyvažovány jeho vnitřním pnutím, kvasem, který rozvoj systému podmiňuje. V běžném povědomí je to souboj dobra a zla.9) Stvořitelův plán nám nejen umožňuje stávat se aktivními tvůrci nového, ale i zpětně zasahovat do již vytvořeného /"hmotně" je to nejlépe patrné na genovém inženýrství/. Vzrůstající /nehmotný/ jang může být i podstatou našich duchovních těl, telepatií, telekinezí a jiných "paranormálních" projevů živé hmoty.

Shrnuto: Evoluce je specializací již vytvořeného a zároveň dynamicky narůstajícího hmotného celku. Je řízena cílem, kterým je zduchovnění všeho stvoření a tak jeho opětovného /u lidí vědomého/ návratu ke svému Stvořiteli.10)

28. září 2004

  1. Podle neověřené informace byl proveden následující pokus: Vědci zasadili semeno rostliny do prostředí /tj. půdy a atmosféry/ bezpečně zbavené hořčíku. Semeno vzklíčilo, vyhnalo první listy a vědci s údivem zaznamenali, že se vytvořila zeleň listová, jejímž ústředním prvkem je právě hořčík. Jedno z možných vysvětlení /pokud hořčík nepocházel ze zásob, uložených v semeni/ je schopnost rostlin provádět přeměnu čili transmutaci prvků, tedy něco, oč se marně pokoušeli alchymisté všech dob a co v dnešní době dokážeme jen prostřednictvím nukleárních reakcí.
  2. Velký Třesk, pokud byl, se mohl se odehrát v podstatě dvojím způsobem - buď vznikl z ničeho a vytvořil prostor a čas nebo do nějakého časoprostoru vybuchl. První teorie se mi jako věřícímu a evolucionistovi líbí více, umožňuje mi představu gumičky, která se počátečním impulsem roztáhne a vytvoří tak prostor mezi dvěma polohami - energií Třesku a konečnou hmotou. "Pól hmoty" dává výchozí energii nejen směr /nasává ji/, ale ji i brzdí až do její úplné přeměny v hmotu stejně jako má gumička snahu vrátit se do výchozí polohy. Pro druhou variantu hovoří skutečnost, že vesmír není souměrný, jak by se dalo z kinetiky výbuchu usuzovat.
  3. I zde si vypomůžu příkladem.Na stůl položím tabulku plastelíny a do ní vstřelím, jak jsme to dělali na základní škole, foukací trubičkou kuličku další plastelíny. K čemu dojde, víme všichni: Kulička se do tabulky zanoří, vytvoří do ní důlek a sama se oploští jejím protitlakem. Protože však kulička s terčem nesplyne /lze ji např. vyloupnout/, vytváří se tu rozhraní dvou opačně orientovaných sil. Na úrovni prvotních částic jde o vytvoření první hmotně podložené informace.
  4. Výše uvedený příklad nárazu kuličky do podložky vede u pevnějšího materiálu k odrazu kuličky, podobně jako se tomu děje u proudu vody /= energie/ z hadice na překážku. Původně stejnorodá hmota vody se tříští - podle téhož principu, který představuje proud vody a překážka - do různě velkých kapek vody a za ideálních poměrů se rovnoměrně rozptyluje před rovinou překážky. Energie + překážka vytvářejí "generátor" náhodných čísel. Plocha nad překážkou pak nabývá podoby Gausovy křivky, zdola omezené rovinou překážky. Kloboukovitý" tvar křivky je výsledkem odrazů a interakcí energie či částic a tlakem či přílivem další energie směrem k překážce. Tento jev je dobře pozorovatelný např. při vytváření atomového hřibu nebo prostým foukáním cigaretového kouře do prostoru.
  5. Jang a jin jsou pojmové jednotky, které jsou opravdovým darem východního myšlení. Jang je mužský princip a jin princip ženský. Jádrem "vnějšího" jangu je však jin a jádrem vnějšího jinu naopak jang. Použiji-li příklad s vystřelenou plastelínovou kuličkou, pak skutečně v prvopočátku přemáhá bariéru jinové tabulky jangovou silou /důlek/. Jinová tabulka však jangovou energii vyčerpává jangovým protitlakem, až jinové jádro kuličky podlehne - zastaví se. Analogií je v našem světě bezpočet /muž a žena, kladný a záporný atd./.
  6. K myšlence původně celistvé biohmoty mě dovedl "vývoj" kolenního kloubu u lidského plodu. V původně nerozlišené tkáni se postupně vyhraňují jednotlivé kolenní součásti až ze současného hlediska k dokonalému, funkčnímu kloubu. Podporu této myšlence nacházím i u dnes tolik obdivovaných kmenových buněk /z pupečníkové krve, kostní dřeně/, které se rovněž diferencují do do různých tkání za vývojem daných či uměle připravených podmínek.
  7. Zde si jako příklad uveďme vývoj listových barviv. Původní červená či žlutá barviva měla sice malou fotosyntetickou účinnost, ale odpovídala či byla "nastavená", odolná vůči původně mnohem silnějšímu přílivu jangové energie. S postupným slábnutím jangu, dialekticky spojeným s informačním nárustem jinu, se vyvinula citlivější, ovšem křehčí, zeleň listová. Proto se také na podzim v listech rozkládá jako první, zatímco její předchůdci, které doposud překrývala, v náročnějších podmínkách "přežívají".
  8. Pro lepší představu zde uvedu příklad z domina. Představme si, že máme jisté množství kamenů, které nesou na svých polovinách pouze dva znaky - prázdné políčko /nula/ a políčko s tečkou. Přiložit lze pouze jednu nebo více nul k tečce a naopak. Prostorovým uspořádáním kamenů a jejich stálým přikládáním lze získat nejrůznější soustavy - v našem případě biologické - které sice mají společný základ či filosofii vzniku, ale odlišují se podobou své stavby podle toho, kdy a jak se měnil jejich "biotop". Tento systém má jednu výhodu a zároveň úskalí - zcela v duchu předchozích představ se změny nejlépe upevňují v "mladých", vznikajících, málo rozlišených fázích vývoje života a naopak - vyzrálé systémy nejsou informační nárusty sto strukturálně vydržet a hroutí se. To platí nejen o zaniklých formách života, ale například i o našem stáří. Jako když stavba roste a současně slábnou její základy.
  9. Dané biologické systémy vždy jakoby malinko zaostávaly za nároky prostředí, v němž se pohybují. A právě vnitřní jinový čili stavební princip jangu je nositelem informace o jejich dalším vývoji /aktivní, strůjný prvek/. Třebaže vně jeho síla ochabuje, narůstá jeho aktivita uvnitř jakožto jádra zbytňujícího se jinu. V lidské společnosti /ale i jinde/ se to projevuje schopností vytvářet umělé, "přírodou" nevytvořené, struktury či artefakty. Ochabující přetlak jangu /v rovině běžného lidského chápání nemoci, genetické vady, stárnutí, malá fyzická síla, pomalost, ale i zdánlivě nepochopitelné krutosti, války atp./ je vyvažován jeho narůstající "produkcí", mírou zevnitř /léčení, genové inženýrství, rozvoj techniky - prostě umocnění či obnova/. V tom tkví patrně naše Boží podstata.
  10. Pěknou analogii vidím též ve vývoji lidského jedince - v dětství, tedy v raném vývoji - "ducha" více vstřebáváme, učíme se. V dospělosti a stáří naopak "ducha" více vydáváme, duchem mohutníme. Tento proces bude do budoucna - "vyspíváním hmoty" - stále zesilovat.