Lékárna Lužice

O kýči

Nemohu si pomoci, mě se kýč občas líbí. Odborníci na umění by se asi křižovali, ale čas od času mě dojme například hezký citový výjev. I když jich mají ve stánku plnou krabici, a k tomu tři další ve skladě.

Umění je nesporně široký pojem. Zahrnují se do něj výtvarná umění /malířství, sochařství, architektura/, hudba, umění slovesné a pohybové /tanec, divadlo, film/ a užitá umění. Známe i umění lékárenské, kuchařské, vojenské, umění milovat - tedy něco, co také vyžaduje jistá nadání, i když to jako "umění" nechápeme.

Umění lze samozřejmě rozebírat z dalších hledisek, ale to ponechme odborníkům. Nám postačí dvě kritéria - objektivní a subjektivní. Do objektivních bych řadil řemeslnou zručnost, volbu výrazových prostředků /materiál, smysly, čas, prostor/, příp. orientaci či myšlenku díla, subjektivními pak umělecký dojem. Ten bývá nejdůležitější, protože existují třeba umělci, kteří malují krávu větší než dům a přesto se o jejich díla na aukcích perou. Na druhé straně se dá subjektivita v posuzování kvality díla zneužít a prosadit dobře zapsaného, i když ne tak nadaného umělce proti sice nadanějšímu, ale postrádajícímu dalších potřebných kvalit. Aby to bylo ještě složitější, stává se, že o Mistrova díla dlouho nikdo nestojí a hle, najednou je z něho klasik. Ukázkou může být spisovatel Jack London /viz Martin Eden/ nebo malíř Vincent van Gogh.

Jednou jsem se na téma umění bavil se svým otcem. Ten ukázal na obrázek kytice, visící na stěně a řekl:
"Co myslíš, je ta kytice umělecké dílo?"
"Nevím," pokrčil jsem rameny, protože mě nijak nezaujala. Tátovi se asi líbí, pomyslel jsem si, jinak by si ji tam nepověsil.
"Vidíš, v tom to je." porozuměl mi. "Mě také nepřipadá moc povedená, ale všimni si té modré chrpy. To je to přesně ta barva, kterou jsem v dětství vídával na našich polích."

K rozhovoru jsem se v myšlenkách mnohokrát vracel. Dospěl jsem k představě, že pro vnímání umění /a nejen jeho/ musíme mít jisté předpoklady - prvním je jakýsi receptor či dveře pro pochopení jakosti či úrovně díla a druhým schopnost obsáhnout jeho velikost. Významné je i to, zda je posuzovatel aktivní umělec, který lépe vidí do tvůrčí "kuchyně" /jsou ovšem i lidé, kteří sice netvoří, nicméně dílu rozumí - někdy lépe než sám autor/. Významným faktorem je rovněž věk a vzdělání - vkus pětiletého dítěte se jistě bude lišit od vkusu profesora na akademii. Ke zhodnocení potřebujeme znát i míru zájmu o daný typ díla u veřejnosti - tedy co se prodává a co ne. No a tady si troufám tvrdit, že soutěž s uměním pokaždé vyhraje kýč. Znamená to, že většina z nás jsou barbaři?

Výše uvedené poznatky mě přivedly k představě kužele. Jeho základna zahrnuje naši většinu - to jsou ti trpaslíci u cest, tučňáci na teploměrech nebo bukolické výjevy na laserových obrázcích. Výše stojí díla umělců okresního, dále národního a nejvýše světového významu. Zbývá rozhodnout, kde vést onu hranici, která odděluje umění od kýče. To je problém. Kužel je totiž modelem dynamickým - co bylo špičkové dnes, stává se zítra prostředním nebo to končí ve sběrných surovinách. A naopak - čím včera vycpávali koše, dnes můžou oprašovat státní či jiné instituce. Jelikož je to nadčasové. Z tohoto důvodu jsem kužel doplnil o středovou osu, kterou jsem nazval "Božský Sloup". Patří do něj mj. kresby v Altamiře, románská rotunda, Antonín Dvořák či Victor Hugo. A co s ostatními umělci a jejich díly? Není vyloučeno, že doba pro ně teprve přijde. Nebo už tu byla. Proto považuji pojem kýč jen za pomocný nástroj k nezbytnému třídění. Jinak je to umění jako ostatně každý artefakt - poutač u cesty, pěkný šálek nebo všudypřítomný trpaslík:

Mám-li v hlavě komůrku akorát pro něho, jinak řečeno, pokud mě trpaslík jakkoli zušlechťuje, pak je pro mě uměním, ač uměním pro /může být jen výtvarně/ zaostalého. Neboť i zaostalý potřebuje rozvíjet svoji obrazotvornost, posouvat k pochopení složitějších děl nebo docela obyčejně potěšit. A tak trpaslík, potažmo kýč je potud uměním, dokud to tak cítí byť jediný člověk na světe.

2. června 2004