Lékárna Lužice

Svoboda jako nepoznaná nutnost

Definic o svobodě je nepochybně mnoho. Tu nejznámější máme od Karla Marxe, která říká, že "svoboda je poznaná nutnost."
Méně známým, avšak o nic méně zajímavějším, je výrok Thomase Manna: "Svoboda, to je svoboda hřešit. Zbožnost tkví v tom, takou svobodu neužít - z lásky k Bohu, který nám ji musel dát." Oba citáty vydávají svobodu za něco nepatřičného, plevelného - a to ve prospěch nám ne vždy srozumitelného Zákona. Souvisí-li tedy svoboda s nutností - třeba jen tím, že se s ní vylučuje - pak si musíme položit otázku, zda lidský úděl je či není řízen osudem, kterým chápeme jako podrobení se vyšší vůli. Hovořila by pro něj některá fakta:

  1. Podle Bible všechno vzniklo z Božího Slova. Samotnou zemi stvořil Hospodin v několika /svých/ dnech.
  2. Astronomové tvrdí, že vesmír vznikl Velký Třeskem /VT/ a zaniká v Černých Dírách /ČD/.
  3. Exaktní vědy jsou založeny na reprodukovatelných vztazích.
  4. Lidský život je konečný.
  5. Inteligence, schopnosti, osobnostní charakteristiky, společenské vztahy, životní prostředí - to vše je člověku více-méně dáno.
  6. Zažíváme pocit nutnosti.

Proti hovoří neméně pádné důvody:

  1. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, která rozezná dobré od zlého.
  2. V matematice se pracuje s náhodnými čísly, ve statistice s pravděpodobností.
  3. Lidé mají nespornou možnost volby.
  4. Lidský život se díky vědeckým poznatkům prodlužuje.
  5. Zažíváme pocit svobody.

Který z uvedených přístupů má "navrch"? Nebo je lze sloučit? V předchozím článku /"O myšlence …"/ vycházím z biblického tvrzení, že na počátku bylo Slovo čili Myšlenka, ztělesňující jednotu a boj dvou protikladů. Boží Slovo by pak mohlo znít, jak mi napověděl jeden souvěrec, "vesmír" nebo lépe "hmota", příp. "bytí". Protikladem hmoty je pak "nehmota", "antihmota" či "nebytí", tedy něco, co už hmotou /vesmírem/ není.

Vesmír si můžeme představit i jako filosofy tolik oblíbenou řeku. Jejím pramenem je VT a ústím ČD. Gradient mezi oběma póly tvoří energie, která byla při VT na hodnotě 1 a v ČD je na hodnotě 0. Naše osudy tvoří molekuly vody a jejich dráhy v tomto vesmírném toku. Tento pohyb není náhodný. Je výslednicí - vektorem mnoha sil. Molekuly vody podléhají Brownově pohybu, který sám o sobě nijak nenasvědčuje tomu, že jím teče čas. A Brownův pohyb - to je naše všední realita. Jsme pod vlivem rozmanitých sil, o kterých nemáme často ani tušení, i když se můžou významně podílet na směru našeho pohybu /pokusy s hormonálním značkováním sedadel nebo s přenosem myšlenek/. Tady jsme u jádra věci. Rozumíme-li např. výsledku normovaného normálního rozdělení /Gaussova křivka/ nebo docela obyčejnému házení korunou jako "zákonité náhodě", pak chápeme jen její projev. Když však máme určit příčinu daného jevu, jsme vedle: proč padne při sto hodech padesátkrát lev a padesátkrát panna? Protože se tu uplatňuje nějaký vyšší princip, o kterém zatím nic nevíme.

Podobenství s vesmírnou řekou mi umožňuje odpovědět na další "osudové" otázky - jak to, že je někdo nahoře a někdo dole, proč někdo teče v hlavním proudu a jiný se točí pod splavem. Je to proto, že každý z nás má v jejím toku své nevyhnutelné, nutné a nezaměnitelné místo. Změnit je může jenom ten, kdo tok vytvořil - a to je Bůh. Může nás v říčním proudu posunout nebo dokonce z něho vyjmout - tak jako Enocha či v ohnivém voze Eliáše.

A pocit svobody? To je slepý chodec. Ten má také dojem /ale i nejistotu - vzpomeňme si na naše dospívání/, že se může vydat všemi směry. Teprve bílá hůl ho upozorní, že tomu tak není. Ale i to je Boží záměr, tak jako dobro a zlo, velikost a malost, láska a nenávist, chytrost či hloupost. Náš úspěch, nadání, myšlenky či spády jsou pouze výslednicí sil, založených kdysi dávno v okamžiku stvoření. Bůh nám nedal zúplna prohlédnout. Říká, že ho máme hledat. Možná též proto, že bychom naráz celou pravdu neunesli. A tak nám ji podává po někdy hořkých kapkách.

Z tohoto důvodu není pro mě svoboda ničím jiným než nepoznanou nutností.

17. května 2004