Spermie s kódem X
Nemohu si pomoci - lidé mě odjakživa připadali jako udělaní ze dvou látek. Něco si myslí, jiné dělají, jiným se cítí, nežli jsou, ženou se za něčím, co je nakonec netěší. A to také ne docela. I v tom předstírání před sebou či před světem se v nich míhá něco původního. Ale co "to" vlastně je?
Očekával jsem, že se odpověď dozvím z embryologie. Na první pohled nic nového - splynutí gamet, morula, zárodečný terčík. Zaujalo mě, že naši drobnohlední předci přijímali potravu pupkem, do něhož si potravu podávali kusadly. Ústa a konečník se protrhly až později. Prostě fylogenetický vývoj ve zkratce. Tady řešení nenajdu.
Znovu jsem se vrátil k úvodním stránkám knihy. Na počátku byla spermie a oocyt. Dobrá, ale proč mužská spermie vypadá jako pulec a ženské vajíčko jako koule? Proč nemají stejný tvar, když mužská spermie může nést i ženský kód a přitom jako vajíčko nevypadá? Odlišnost tedy nebude jen v chromozómech X a Y.
Oživil jsem své znalosti z genetiky. Redukční dělení čili meióza. Jasně, z diploidní buňky se stane na chvilku tetráda a z ní nakonec 4 haploidní. Proč? Aby mohl vzniknout nový diploidní jedinec.
V té chvíli mě něco zastavilo. Když fylogenetický vývoj, nemohlo to být zpočátku naopak? Že kdysi ze dvou rovnocenných /haploidních/ jedinců vznikl jeden nový, "binární"? Původně jenom na chvíli, podobným způsobem, jakým dodnes probíhá kopulace u prvoků. Splynou v jediný útvar - cystu a po redukčním dělení jejich haploidní jádra splývají. Ale to pořád nevysvětluje spermii s kódem X. Musím jít ještě hloub.
Buněčná paměť je uložena v nukleových kyselinách - pro jednoduchost řekněme v DNA. Ta tvoří šroubovici několikrát zprohýbanou do piškotu chromozómu. Prostupují ji kyselé bílkoviny s úkolem držet prostorové uspořádání chromosomu a zásadité bílkoviny, zvané histony. Ty jsou slepeny s DNA do chromatinu. Patří k nejkonzervativnějším bílkovinám vůbec - například histony z telecího brzlíku se s klíčku hrachu liší jen dvou aminokyselinách… Počkat! Tak je to přece i u nukleotidů - z jejich pěti druhů je složena jakákoli nukleová kyselina! Rychle jsem se vrátil k elektronovému snímku meiózy. Zde je středové vlákno chromozomu, které je bílkovinou, jasně vyděleno. Není tomu s chromosomálními bílkovinami stejně jako s redukčním dělením? Že původním zdrojem informace nebyla DNA či RNA, ale právě bílkovina, složená z několika nejjednodušších aminokyselin? Ale to by mnohé vysvětlovalo! Dva dny mi trvalo, než jsem svoji myšlenku strávil. Pak se všechno střáslo do následující hypotézy:
Na počátku byly bipolární aminokyseliny. Jsou to jedny z nejjednodušších organických sloučenin, objevených i na meteoritech. Aminokyseliny se v Oparinově vřelém "primárním bujónu" pospojovaly do řetězců. Na jejich vazebná místa se podle afinity vázaly nukleosidy, které bílkovinové vlákno obalily. Například na glycin se mohl navázat adenosin atd. Genetická informace se v DNA také lépe uchovávala než v křehké molekule proteinu. Ten však své poslání neztratil. Současnými výzkumy je prokázáno - např. kolem enzymů, viz propagace Wobenzymu - že organismus je schopen vstřebávat nejen štěpy, ale i celé molekuly bílkovin. Uvedené molekuly by se pak /podle tohoto náhledu/ mohly na "mateřskou bílkovinu" navázat, druhotně k sobě dovinout další nukleotidy a umožnit tak prokázaný růst DNA. Později to mohl být proces dvoucestný.
V na organické sloučeniny a energii bohatém prostředí mladé země se následně vydělily dvě skupiny, jež se podle svých fyzikálně chemických gradientů po sériích nepohlavního rozmnožování čas od času /pohlavně/ propojily, zkřížily a zase rozpojily. Klady převažujícího "kladného" náboje /pohyblivost, strukturovanost/ se nakonec sdružily s klady náboje záporného /ochrana, vytrvalost/ do jediné "binární" bytosti, která trvalou diploidií získala ještě něco navíc - schopnost mohutnět, být méně náchylná k letálním mutacím a se lépe přizpůsobovat měnícím se životním podmínkám. Prostě uspět v boji o život.
Dvojakost, vhodněji řečeno rozpornost našeho základu se pravděpodobně odráží i ve schopnosti pohlédnout na sebe jako na jiný objekt, s kterým si občas nerozumíme. Nebo v tom, proč někdy tak málo chápeme svět svého partnera. Není divu, vždyť i on je, jako ten někdo v nás, skutečně někdo jiný!
A co spermie s kódem X? Odpověď je nasnadě. Sexosom X je tu vlastně "popelkou", popelkou ve světě samčích bílkovin. Neboť bílkoviny jsou tím pravým tvůrcem života. X však úplně zkrátka nepřišlo: Spermie, které je nesou, jsou pomalejší, ale i vytrvalejší. Jako jejich pramáti. Proto úspěchy v oplodnění mají obě varianty stejné.
Co říci na závěr? Možná, že je to všechno jinak. Nebo budou genetici o pěkný kus dál. Ale ruku na srdce, nemohlo by to být /alespoň zčásti/ tak ?
22.řijna 2003