Lékárna Lužice

O lásce

Láska je cit, který je obecně známý, nesčíslněkrát na zemi prožitý a přitom jaksi vzácný. Zpravidla se nad ním hlouběji nezamýšlíme, protože pokud jej cítíme, je to zbytečné a když jej nemáme, nezbývá k nějakému přemýšlení síla. Vesměs se má zato, že je láska silný kladný vztah k někomu či něčemu, a to tak silný, že jsme kvůli němu schopni zapomenout sami na sebe.

Láskou se zabývali myslitelé již od starověku a jejích poloh nebo pohybů či filosofických významů a výkladů nashromáždili bezpočet. Věčnou inspirací jsou starořečtí učenci. Ti rozlišovali dokonce čtyři podoby lásky: erós, vášnivá až bezohledná zamilovanost; filiá, láska přátelská; storgé, láska ve smyslu oddanosti a něhy zejm. v rodině a agapé, láska obětavá, chápaná také jako láska k bližnímu. Zajímavý je také přístup Platónův – ten staví vedle smyslné zamilovanosti a okouzlení tělesnou krásou vyšší ideální lásku, jejímž předmětem je absolutní dobro a absolutní krása. Zdokonalování lásky viděl v přechodu od smyslné formy v duchovní.

Křesťanství spatřuje v lásce podstatu Boha /novozákonní „Bůh je láska“/, která má být všeobecná, nemotivovaná, obětavá a sebezapírající, má objímat i nepřátele a hříšníky.1/

Sám přikládám váhu těm myslitelům, kteří v lásce vidí zjemnělý projev základní vesmírné přitažlivé síly, po praktické stránce nám tak dobře známé z fyziky a z chemie /zemská přitažlivost, slučivost prvků/. To, že se u nás projevuje též v duchovní poloze, na jedné straně neznamená, že je prosta materiálního podkladu, na straně druhé je podle mého názoru dalším solidním důkazem toho, že kromě hmotnostních charakteristik jsou, protože musí být /a to už na úrovni elementárních částic/, v hmotě přítomny informační polohy, které pociťujeme nejen jako lásku či nenávist, ale i jako duchovní vidiny, záhrobní úkazy nebo třeba obyčejné smysly /počitky zrakové, chuťové, čichové, sluchové či hmatové/. Zda za to mohou fermiony, bosony, eventuálně jiné, „duchovní“, síly, zkoumají a řeší vědci.

Vrátím se však do naší, citové, roviny. „Pravá“ láska, kterou chápeme více méně jako lásku křesťanskou, je, jak už bylo v úvodu řečeno, také velmi nedostatková. Kolikrát nám schází tolik, že se zdá, jakoby na světě ani nebyla. A právě tady se můžeme, my lidé, vymykat přírodním zákonům. Pravá, křesťanská, láska totiž nepotřebuje odměňující, vstřícný protipól. Může milovat nenápadně, trvale, strůjně, konkrétně i povšechně, milovat z podstaty věci. Být jenom vysílačem, i když přijímač krutě strádá. Protože poloviční láska je sice lásky jenom půl, ale mnohem víc, než žádná. A kdoví, jestli v té čistě duchovní rovině není jedna víc než všechny pozemské lásky dohromady.

7. září 2005

1/ volně podle Malá československá encyklopedie, Academia 1984, 1.vyd.