Lékárna Lužice

O duši

Na duchovní otázky se hledají odpovědi už po staletí. Zabývají se jimi odborníci z teologických fakult a jsou v poznání jistě mnohem dál než já. Jakožto laik bych tu rád uvedl jen několik souvislostí, které se mi zdají zajímavé.

Odedávna se má zato, že člověk má kromě těla i duši. Ta je věčná a po tělesném zániku odchází z těla pryč. Tuto představu nacházíme nejen v křesťanské věrouce, ale už dávno předtím u Platóna1) a nověji v různých pojednáních o životě mezi životy, životě po smrti, před životem atd. Vše ukazuje na to, že máme jakousi „duchovní adresu“, na kterou se mohou ostatní obracet i při naší tělesné nepřítomnosti, a to jak za našeho života, tak i mimo něj. Tuto adresu však nemáme jen my, ale velmi pravděpodobně také zvířata a rostliny2) a není vyloučeno, že takovou adresu /vymezené duchovní pole/ mají též předměty /zbraně, věci denní potřeby nebo pokrmy, nalézané v hrobech, měly duchovně sloužit člověku i po smrti/.3)Ostatně tyto duchovní zkušenosti máme zachyceny i v našem jazyku4). Navíc se traduje, že můžeme, když se upíšeme krví, o ni přijít. A aby to bylo ještě složitější, můžeme sami se sebou hovořit. Krajní mezí této komunikace je přemrštěné upnutí se k vlastnímu já /narcisismus či sebepoškozování až sebevražda/.

Přijmeme-li tedy názor, že duše z výše a níže uvedených důvodů existuje, pak nám z toho plyne několik důležitých závěrů:

  1. Komunikujeme prostřednictvím našich duší.
  2. Duše je kolbištěm - průnikem dobrého a zlého /méně a více dokonalého/.
  3. Jejím úkolem je zdokonalovat se, očišťovat se /učit se/.
  4. Uchovává v paměti naše dosavadní životní zkušenosti.
  5. Můžeme ji ztratit.
  6. Má možnost se rozdělit.
  7. Může se stěhovat.
  8. Odráží /uskutečňuje/ plán stvoření.

Co to pro nás znamená:

1. Na prvním místě bychom měli rozpoznat svůj životní cíl.

2. Tento cíl by měl být kladný a aktivní /v souladu s Boží láskou a také podle Jeho obdarování = našich nadání/, opřený o především o službu druhým /tzn. že nejlépe sloužíme Hospodinovi prostřednictvím Jeho stvoření/.5)

3. Pokud se nacházíme v záporném poli, postupně se přestavět /odvrátit se od zlého/. Naučit se přijímat - myslet! - na sebe a druhé s láskou, tj. milovat bližního svého jako sebe samého /je jasné, že to nebude hned, ale postupně se k tomu můžeme vychovat – začněme třeba tím, že uděláme jeden dobrý skutek denně/. To ovšem neznamená, že budeme podporovat záporné snahy nebo sklony své či druhých, ale překonávat je kladnými řešeními /než se s někým poprat, je lépe od něho odejít/.

4. Zdokonalovat se v tělesných a duševních dovednostech a schopnostech. Vylepšíme tím nejen sebe, ale i druhé. Duchovní databanka, ze které velmi pravděpodobně čerpáme, je zprostředkována zřejmě dušemi prostřednictvím jejich sítě, a to ať jsou usazeny v hmotných životech či mezi nimi.6)

14. června 2008

Vizte též: http://www.regrese.wz.cz/clanky/zivot_mezi_zivoty.htm

1) V desáté knize svého Státu mluví Platón o vojákovi Erovi, který obživl dvanáct dní poté, co byl zabit v bitvě. Er vyprávěl o životě mezi životy, kde má každá duše příležitost si zvolit způsob dalšího vtělení. Poté se napije z řeky zapomnění a vymaže z paměti všechny předchozí vědomé vzpomínky.

2) Prapůvodní indoevropské jméno medvěda, které se objevuje v řeckém pojmenování„orsos“, latinském „ursus“ či ve jméně Artur, se u Slovanů ztratilo /brtník?/ a bylo nahrazen opisem: „ten, co ví o medu“ či „ten, co jí med“ = medvěd /medujed/. Medvěd byl pro staré Slovany mimořádně obávanou šelmou – má velikou sílu, kterou snadno bořil tehdejší lidská obydlí, běhá rychleji než člověk, dobře plave a leze po stromech - nebylo před ním úniku. Naši předci, aby medvěda duchovně nepřivolali, se báli vyslovit i jeho jméno a raději užívali opisu.

Pokud jde o rostliny, poslouží nám příklad z Nového Zákona – Ježíš Kristus proklel strom, jež nenesl ovoce a ten uschl. Musel tedy působit na jeho duchovní stránku.

3) Udivující na této skutečnosti je to, že se takové zvyky uplatňovaly po celém světě – v Číně, ve starém Egyptě, dodnes v Evropě /např. na bulharském venkově/. Jen těžko to lze připisovat nějakým kulturním vlivům, spíše tehdejší duchozpytci došli ke stejnému /shodnému/ závěru.

4) My o vlku, vlk za humny. O mrtvých jen dobře. Píská mi v uchu – někdo na mě myslí.

5) Krásně to vystihl moravský arcibiskup Antonín Stojan: Mám, co jsem dal druhým

6) O mnohovrstevnaté duchovní síti celého stvoření, propojené vodorovně i svisle /bráno z hlediska vývojového/, je množství nepřímých důkazů. Každý živý tvor je včleněn do sítě své skupiny /často bohatě vnitřně strukturované/, která je do jisté míry propojena se sítěmi jiných skupin /ať z hlediska ochrany své skupiny či za účelem získávání potravy/. Jeden příklad za všechny: Svého času v Anglii ovce na noc v ohradách nezavírali, ale k východu dali lávku z otočných tyčí, na které se ovce bály vstoupit. Ráno pak dali přes lávku prkno, přes které ovce přeběhly. Opatření bylo využíváno jen do doby, než jednu ovci napadlo se přes tyče překulit. Krátce nato to začaly dělat všechny ovce na britských ostrovech takto ustájené /viz i poznámku č.2/.