Lékárna Lužice

O stárnutí

Stárnutí je nepochybně nejčastější příčinou našich nemocí. Navzdory různým hypotézám /volné radikály, bourající buněčnou stavbu, zanášení cév, genové mutace – chyby, zkracování telomer či podle mého názoru informační přetížení/ nám jeho skutečná příčina zůstává doposud utajena. Na druhou stranu kvasinky, které se množí prostým dělením, nestárnou. Každá polovina rozdělené kvasinkové buňky se stává zároveň buňkou dceřinou. Jak je to u lidí?

Zpočátku to probíhá jako u kvasinky – oplodněné vajíčko se začne rychle dělit za vzniku kuličky plné buněk – moruly. V té se však na rozdíl od beztvaré kvasinkové hmoty začnou vytvářet různá ústrojí, organizuje se. Tento klíčový poznatek ukazuje zpět k oplodněnému vajíčku /zygotě/. Při jejím rozdělení podle všeho nevznikají dvě rovnocenné dceřiné buňky, nýbrž původní mateřská zůstává, která odděluje - rodí podřízenou buňku dceřinnou podobně jako zárodečné buňky v kostní dřeni oddělují krvinky. Zygota pak vládne svému potomstvu jako pramáti svému rodu podobně jako nejsilněji tepající buňka v SA uzlu určuje rytmus všem ostatním stažlivým buňkám srdce 1). Stárnutí zygoty 2) se projevuje na celém organismu a zaniká-li, umírá celé její potomstvo – tělo. Jako včelstvo, které ztratí královnu, pokud si nedokáže novou matku, v našem případě zygotu /např. z některé z dceřiných čili kmenových buněk/ do určité doby vychovat. Podobenství se včelstvem umožní si vytvořit i představu takového řízení – zárodečný terč má sice určující pravomoci ovšem s rozsáhlými omezeními ve prospěch jednotlivých tělesných orgánů či soustav – tedy něco jako vztah mezi poslaneckou sněmovnou a krajskými či místními samosprávami.

Pokud výše uvedené platí, zbývá rozhodnout, kde ústředí života leží. S ohledem na základní potřebu každého živého organismu získávat energii z prostředí 3) musí být někde v dosahu či součástí trávení. Potíž je v tom, že každá tělesná tkáň je vlastně specializovanou odnoží trávicí dutiny /smysly – abychom potravu vyhledali, svaly – abychom ji uchopili, trávicí trubice – aby stravu zužitkovala atd./. Mnoho tkání se také vývojově přesunuje, rozděluje či spojuje. Pomoci by mohlo opět vývojové hledisko – původní trávicí dutina gastruly se postupně protáhla do dvou ramen, z nich jedno dalo základ tenkému střevu a druhé střevu tlustému. Předěl mezi oběma úseky leží v oblasti pupku /našim prvotním ústům, vyhledávajícím potravu a též vyvrhujícímu ústrojí, protože ústa a konečník se prolomily mnohem později/. Sem lze zmíněné ústředí s vysokou dávkou jistoty položit. Napovídají tomu i pocity při hladu a nasycení, které se u zdravého člověka do oblasti pupku soustřeďují /hypotalamická centra hladu a sytosti jsou nepochybně jen zjemnělé nadstavbové tkáně/. Tento předpoklad by mohla podpořit i zkušenost s masírováním oblasti pupku při nadýmání u dětí – tedy působení na původní řídící soustavu.

  1. Tepající buňky nejsou výsadou jen srdce – sice pomaleji, ale také pravidelně se stahují svalové buňky močových cest a – jak jinak - trávicí trubice. I tuto vlastnost pravděpodobně zdědily po své pramáti zygotě.
  2. Dlouhověkost některých tělesných buněk je obecně známa - např. obranných T-buněk.
  3. Stále mě udivuje, jak je svět jednotně vybudován – od Velkého Třesku se energie přeměňuje do hmotných útvarů, které nově dopadající energii zčásti zachytí a zčásti dále propouštějí /vyzáří, vydají/. Platí to bez výjimky pro celou, tj. živou i neživou přírodu.

28. července 2009