Lékárna Lužice

O vykořisťování

Z mých studentských let si pamatuji poučku, že podstata vykořisťování tkví v tom, že si kapitalista přivlastňuje nezaplacenou práci dělníka - tzv. nadhodnotu. Řečeno odborně - nadhodnota vyjadřuje rozdíl mezi mzdou zaměstnance, která je mu vyplacena a skutečnou hodnotou jeho práce. Mám-li si ověřit správnost či nesprávnost tohoto tvrzení, musím se v první řadě zeptat, co vlastně ta práce, potažmo nadhodnota je. V běžném chápání je práce proces, během kterého dochází ke zhodnocování výrobku - například když někdo z polena udělá dřevěného koníka, kterého na trhu prodá.

Vyvstává tu však další otázka: co to je, co řezbář do polena, případně koníka vložil? Odpověď je až překvapivě jednoduchá – je to jeho vlastní síla, energie.

Ptejme se potřetí: odkud tu sílu (tělesnou, duševní, duchovní) získal? I na to je jednoduchá odpověď - z prostředí nebo, úžeji chápáno, ze stravy. A odkud ji ta strava má? Ze slunka, z vesmíru, od Boha - jak tomu kdo rozumí.

Nepříliš složitý vývod mi zde umožňuje udělat první závěr – práce je energie, vložená do výrobku. Jejím hmatatelným vyjádřením jsou peníze nebo směnná hodnota uvedeného koníka, za nějž dostane řezbář třeba pytlík mouky. A pokud bude řezbářů moc, dostane jen vajíčko nebo také nic. To ovšem neznamená, že do výrobku svoji energii čili práci nevložil. Ale ta prostě nemá v daném čase a na tom místě směnnou hodnotu. Potud je vše celkem srozumitelné a jasné.

Do složitějších vztahů se dostáváme tehdy, pokud posuzujeme práci dělníka u stroje. I ten vnáší do výrobku svoji sílu, ale na stroji, který předtím vymysleli a vyrobili jiní lidé. Ti se ovšem inspirovali zase jiným, sice méně dokonalým, ale také vymyšleným a vyrobeným strojem. Nebo obyčejným příkladem z přírody. Znamená to, že na konečném množství energie ve výrobku se spolupodílelo třeba i několik milionů neřkuli miliard lidí, od Adama počínaje. Zde jsme u jádra věci:

Dělník není od kapitalisty vykořisťován a nemůže tedy žádat větší výplatu v případě, že směnná hodnota výrobku na trhu je malá. I proto, že není jediným, výhradním vkladatelem energie do výrobku, ale pouze přispívatelem dílčím. Kapitalista má také svoje povinnosti - musí zbytkovou energii („nadhodnotu“) akumulovat pro vyvíjení dokonalejších výrobků, pro překlenutí nepříznivého období, k prosazení výrobků na trhu či na rozšiřování výroby, pro převedení výroby na jinou, pokud po stávajících výrobcích není poptávka, splácení úvěrů či pro zachování pracovních míst pro výrobu budoucí.

Na druhou stranu by měl být pracovník placen, tj. získat větší procento z konečné ceny výrobku podle toho, čím větší je jeho energetický vklad - např. při práci v dolech, v nebezpečných provozech, u vynálezců nových strojů, pokrokových technologií atp.

Situaci lze samozřejmě i obrátit – nevybíravý tlak na platy může podlomit hospodářskou sílu kapitalisty a vést k úpadku se všemi známými dopady (nezaměstnanost, ztráta trhů, odliv kapitálu atd.). Pak bychom měli mluvit ne o vykořisťování dělníků, ale kapitalistů.

Těmito principy se řídí každá společensko-hospodářská jednotka či soustava, včetně komunistické, kde kapitalistu jen nahradil podstatně méně výkonný stát.

Z uvedeného se dá snad také vyvodit, že spíše než měnit stávající řády za „spravedlivější“, je rozumnější posilovat společenskou a hospodářskou odpovědnost všech lidí vůči společnosti, a to ve stávajícím, dosud nejvýkonnějším ekonomickém rámci.

14. února 2013