Lékárna Lužice

O vzniku jedné knihy

Když jsem se před mnoha léty seznamoval se sídlením prostorem Lužických Srbů, zabloudil jsem, jak jinak, i do jejich hlavního města Budyšína. Kde se nachází jejich ústředí Domowina, jsem se nejdříve ptal obsluhy čerpací stanice a bylo mi řečeno, že v Budyšíně žádní Srbové nejsou. Budova Domowiny se přitom nacházela jen pár desítek metrů od ní.

Druhou zkušenost jsem získal v nejsrbštější ze všech srbských obcí, v Chrosčicích. Jedno z dětí mě sice způsobně pozdravilo po srbsku, nicméně z otevřených oken domácností zněla němčina. V samoobsluze jsem se pak zeptal na srbské pojmenování nějakého jejich tovaru, a nevěděli. Ani lužickosrbská paní učitelka, co stála poblíž.

V tamní hospodě jsem se pak doslechl od jiného pedagoga o knížeti Miliduchovi, ke kterému se nadšeně hlásil. Vnuknul mi tím myšlenku napsat knihu, která by z tohoto dávného velkého vládce Srbů udělala vzor a posilu i pro tehdejší těžké časy.

Knihu jsem psal tři roky, prostudoval kolem ní obrovské množství literatury, radil se s profesorem Slámou z Univerzity Karlovy, odborníkem na rané slovanské dějiny, a když se o ní velmi pochvalně vyjádřil i dr. Kaiser z Městského muzea v Ústí nad Labem, navzdory tomu, že neměl kvůli nějaké špatné zkušenosti Lužické Srby rád, rozhodl jsem se ji vydat. Pochopitelně i v srbské a samo sebou v německé mutaci, protože ne všichni Lužičtí Srbové svoji mateřskou řeč bezpečně ovládají.

Abych sehnal rodilého mluvčího, poprosil jsem dr. Vydru z Chrastavy, který mě k Lužickým Srbům kdysi přivedl, aby mi pomohl někoho najít. Výsledek: Nula. Tak se překladu ujal sám dr. Vydra a německou podobu jsem zadal postupně dvěma překladatelům.

Nyní byly na pořadu dne náklady na vydání knihy, proto jsem požádal nejdříve budyšínské nakladatelství Domowiny, zda by se mnou do toho nešlo. Prý ne, jsou dlouhé lhůty, chybějí peníze. Požádal jsem tedy německo-český fond budoucnosti, zda by nepřispěl on. Ani zde jsem neuspěl.

To byla pro mě výzva. I když jsem měl tehdy značně napnutý rozpočet, knihu jsem vydal, českou mutaci zčásti prodal a také rozeslal do mnoha našich knihoven, aby se o Lužických Srbech více vědělo i u nás. Potíž však nastala s uplatněním německé a srbské podoby knihy. Zde zastoupila mlčící oficiální strukturu vynikající vlastenka, která mi zprostředkovala spojení na srbské knihkupectví v Budyšíně, jež německou podobu knihy záhy prodalo - jistě i proto, že jsem děj záměrně zasadil do Budyšína. Srbskou mutaci knihy pak obětavě rozvezla do jednotlivých obcí. Zadarmo a zdarma.

Když jsem bilancoval, tak při dnešních cenách mě kniha stála zhruba 250000 Kč (10 000 E) a vrátila se mi asi pětina. Uznání žádné, dokonce jsem byl obviněn z přivlastnění si nápadu od výše zmíněného učitele. No, pokud vím, o knize nemluvil, ostatně tu knihu mohl napsat dávno přede mnou, měl na to dost času (pokud by to uměl). Další, referent Domowiny, mi sice zprostředkoval setkání s Lužickými Srby, ale jako hodinu mého příchodu jim sdělil v 15.00 hodin, zatímco mě řekl, že se setkání uskuteční    v 16.00 hodin. Ještě že mě napadlo přijet dříve. O dalších zkušenostech mluvit nechci.

Nerozuměl jsem tomu, a už ani rozumět nechci. Přesto bych do toho šel i po těch dlouhých létech dnes určitě znova. Už proto, že Lužičtí Srbové nabrali nový dech, jejich Domowina má skvělé představitele, rozšiřuje se(!) jejich sídelní prostor.

A kníže Miliduch? Podle některých známek dokonce král by z to měl stejně jako já obrovskou radost!

Poznámka:
Kniha se jmenuje Vítr na věčnost.

19. listopadu 2021