O vlastenectví
Vlastenectví se u nás moc nenosí a nenosilo ani v minulosti. Vypadá to, že jeho největší vzmach odvanul krutý vítr třicetileté války, který národnímu povědomí navždy zlomil páteř. Pravda, bylo tu devatenácté století se svým obrozením nebo vznik československé či české státnosti, ale národní sebevědomí se jakoby ne a ne probrat. Možná je to opravdu přežitek - znalost vlastních dějin či předků a sounáležitost s nimi, snad měl i pravdu nadporučík Lukáš z Haškova Švejka, že "můžeme být Čechy, ale nemusíme to nikde říkat". Odložíme tedy vlastenectví jako spolkový prapor někam do skříně a ven ho vytáhneme, jen když se to bude hodit?
Vlastenectví však není jen paráda o výročích, vlastenectví je každodenní součást kultury národa. Vzato z druhé strany - je to jeden z nejjemnějších výhonků našich životů, taková lehká kavalerie, která nám razí cestu. Za ním pak jedou obrněné hospodářské a s ní těsně spojené pěší sociální jednotky. I když se na první pohled nezdá, jsme tu opravdu pořád něco jako ve válce. Když ji prohrajeme, přestaneme existovat, v praktické rovině to znamená pohlcení větším celkem. Pokud se někdo přesto domnívá, že nic takového nehrozí, měl by si položit otázku, zda při oslabení národního života jako celku nám bude někdo platit sociální dávky, důchody, nemocenskou, podporovat českou kulturu či opravovat národní památky. Jinými slovy, když si nepomůžeme sami, nikdo druhý to za nás neudělá.
Proto pracujme pro svoji zemi, zvelebujme ji a chraňme. Nenechme si ji od nikoho vzít. Vždyť naše vlastenectví - to je národ sobě, láska, která není nikde jinde k mání než tady. Ve starobylých a krásných zemích Koruny České.
9. února 2005