Zdravice Mistra Černíka
Vážení přátelé literatury,
upřímně Vás zdravím jménem Unie českých spisovatelů. Nejprve chci omluvit předsedu Unie českých spisovatelů Karla Sýse, který je opravdu plně vytížený a svým časem maximálně šetří. A sám za sebe chci jen sdělit, že mé účasti brání můj vážný zdravotní stav, navíc nemám ani auto.
Jen stručně vás seznámím se současným společenským postavením českých spisovatelských organizací a spisovatelů. U nás existují dvě velká sdružení, Obec spisovatelů a Unie českých spisovatelů. A pak zde máme českou sekci mezinárodního Pen-klubu, které má však jiné statutární postavení než obě výše zmíněné české organizace. Obec spisovatelů vznikla před dvaceti lety jako profesní organizace a v současné době má přes šest set členů. Její předseda i místopředseda pracují bez nároku na odměnu, v současné době řeší základní otázku, jak získat peníze na zaplacení nájmu ze tří místností, otázku další existence, bojuje tedy o přežití. Unie českých spisovatelů vznikla před deseti lety jako organizace, která kriticky reflektuje společenské a kulturní dění především v naší republice, má asi 220 členů. Od ministerstva kultury nikdy na svou činnost neobdržela ani korunu, je tedy na tom hůře než ochotnická organizace. Jejím předsedou je básník a spisovatel Karel Sýs, který tuto funkci vykonává bez nároku na odměnu už deset let. Minimální výdaje UČS hradí ze svých členských poplatků, které činí 100 korun. Platformou Unie českých spisovatelů je literární příloha Obrys –Kmen, jejím nosičem je deník Haló noviny. Příloha vychází každou sobotu, řídí ji Karel Sýs, je tedy sám sobě šéfredaktorem, redaktorem, korektorem, výtvarným redaktorem a sekretářkou. Vedle zmíněných činností je navíc velice plodným básníkem, esejistou, autorem knih faktů a publicistou. Jistě i vy pochopíte, že je to člověk na roztrhání a popřejme mu hlavně čas a klid na psaní skvělých veršů, esejů a dalších knih.
Zmínil jsem dvě velké spisovatelské organizace, pak je tu ještě řada dalších menších, rovněž bezprizorných literárních spolků. Spisovatelské organizace, spisovatelé a sama hodnotná literatura se tak dostali na okraj společenského i kulturního zájmu.
Oproti mnohým oficiálním zastáncům tržních vztahů si nemyslím, že naše literatura prožívá rozkvět, je to jen vytváření iluze ve vědomí veřejnosti. Stále více se potvrzuje, že tržní vztahy jsou pro národní literaturu zhoubné. Rok od roku je situace svízelnější pro velkou většinu českých spisovatelů, kteří pro své dobré rukopisy ze žánrů krásné literatury nenacházejí nakladatele. Pokud vůbec spisovatel najde nakladatele, obdrží honorář v takové výši, že přímo degraduje spisovatelovu práci, mnozí nakladatelé neplatí honoráře vůbec, většina z nich dokonce požaduje, aby si spisovatel sehnal sponzora či si vydání knihy zaplatil a podílel se na distribuci. Spisovatel se tak dostal do ponižující role ochotníka a prosebníka. V žádné malé či středně velké demokratické zemi si nenechali likvidovat národní literaturu tržními vztahy, její rozvoj různými zákonnými úpravami stimuluje stát. Chystaným zvýšením daně z přidané hodnoty na 19 procent se zvýší předvýrobní náklady knih a poté maloobchodní cena, takže knihy výrazně prodraží, v evropských zemích je u knih daň z přidané hodnoty nulová, maximálně šestiprocentní. Nejde jen o národní literaturu, postupná likvidace zasahuje celou neziskovou profesionální a zájmovou oblast kultury. Za dvacet let od převratu v naší společnosti nebylo nastoleno to, co bychom mohli nazvat kulturní politikou, tedy takové koncepce, která legislativně a ekonomicky zajišťuje fungování i neziskových profesionálních a amatérských oblastí v kultuře, v literatuře podporuje vznik a šíření nových literárních děl a garantuje promyšlené vydávání literatury klasické. A nikdo také nepřišel s koncepcí duchovního povznesení společnosti.
Literaturu nepotřebují ani tištěná periodika, podle názoru manažerů zastupujících u nás zahraniční vydavatele literatura nepatří do deníků, rodinných a ženských časopisů, a poezie obzvláště ne, za literaturu se tu považují oddechové texty. I literární kritika se v kulturních rubrikách věnuje literatuře jen sporadicky. Literaturu ze svých stran dokonce eliminovaly i časopisy pro děti.
Veřejnoprávní televize literaturu ze svých pořadů naprosto vytěsnila, anebo spíš vyhubila jako nežádoucí plevel. Veřejnoprávní rozhlas vysílací čas pro literaturu, a zvláště pak poezii minimalizoval. Média utlumila prezentaci české kultury, českého myšlení a vnímavosti a citlivosti k národním hodnotám, vytratil se z nich étos, pluralita, tolerance, altruismus, národní hrdost a další hodnoty, které spoluvytvářejí demokratickou společnost. Zcela pragmaticky média zpopularizovala jen malou skupinu autorů a oni jim za to zase dodávají svou známou tvář a režimně přijatelná slova, případně vyhovují svou rezignací na reflexi společenského dění. Literaturu nepotřebuje ani nakladatel, pokud je pro něj vydávání knih pouhým kšeftem. Nakladatel je podřízen pouze jediné svobodě - je to svoboda vydělávat peníze. Literaturu, respektive krásnou českou literaturu, nepotřebují ani knihkupci, takže dobré knihy českých autorů vycházející ve velmi nízkých nákladech jsou ve většině menších knihkupectví pro potenciálního čtenáře nedostupné, na knihy poezie často nezbývá ani regál. Dobrá kniha, pokud vyjde, je tak už ve svém zrodu zardoušena. Literaturu už vůbec nepotřebují obchodní řetězce, ty prodávají pouze brak, případně neliterární komerci. Literaturu nepotřebují ani podnikatelé, natož pseudopodnikatelé a pseudoelita, protože literatura pro ně není tím produktem, na němž by mohli vydělat peníze a na němž by se mohli jako mecenáši zviditelnit. Ale ani valná část společnosti už nepotřebuje literaturu, propadla stádnímu vkusu, který se zbulvarizoval. Literatura byla vyděděna na okraj společnosti, a tak přežívá pouze v několika nízkotirážových a finančně živořících literárních časopisech a v literárních přílohách deníků Haló noviny a Právo. Svobodně žije pouze na internetu.
Naplňuje se stará pravda, že na kultuře se vydělávat nedá, na nekulturnost už doplácíme. Stále si veřejně nechceme přiznat, že u nás dochází k likvidaci základních hodnot, které tu po staletí formovala kultura a tradice. Likvidace těchto hodnot je i likvidací literatury, likvidací kultury a nakonec i likvidací národa. Je to proces stejně tak pozvolný jako lidské stárnutí. Kde zákony netrestají zneužívání svobody, není ani mravnost, ani odpovědnost, ani svědomí, ani duchovní hodnoty. Stát jako útvar bez kultury a bez literatury existovat může, národ nikoliv, takový národ zůstává bez šance na budoucnost. Ve státě, který se naší přičinlivostí propadl do ekonomického protektorátu, nám tedy ještě zůstává to, co je opravdu naše a co nás potvrzuje, že jsme Češi - řeč, v níž přemýšlíme, budeme přemýšlet a jako spisovatelé tvořit. O to více si vážíme, že určité procento lidí má stále potřebu posilovat svého ducha i duši krásnou hudbou nebo krásným slovem. A jste to právě vy, kteří nám autorům dáváte víru i sílu, že slovo se dosud nevyprázdnilo, nezplanělo, že má stále svou váhu, je nositelem neotřelých myšlenek i objevitelem krásy a že si právě vás nachází. Buďte si vědomi, že my všichni stojíme na prahu nového národního obrození. Děkuji. Upřímně Vás zdraví Michal Černík básník, publicista, autor knížek pro děti a místopředseda Unie českých spisovatelů